Zero stále mířil na Aidoua a přešel až ke mě. "Já...cože?" dostala jsem ze sebe, když se na mě všichni dívali. Opřela jsem se o strom a zase se podívala na nebe. "Co bude s Minou?" řekla jsem souvislou větu, ale nevěděla jsem jestli mě slyšeli. "Vymažemě jí paměť a její...zranění uzdravíme." promluvil Kaname. "Hmm..."řekla jsem. "A..co bude se mnou?" zeptala jsem se. "Víš, Rima měla pravdu. Cítila, že se něco stane." řekl Kaname a odšel blíž ke mě. "Neodpověděl jste na moji otázku." řekla jsem zase. "Promiň jen čekám, kdy omdlíš. Protože by jsme ti mohli vymazat pameť, ale protože všechno bereš tak klidně. Mohla bys o tom vědět, že jsme..upíři." řekl. U posledního slova mě stejně zamrazilo, upíři. Teď jsem měla ale něco na srdci. "Mohli..."začala jsem ale hned zmlkla, nevěděla jsem jestli dělám zprávně. Nadechla jsem se. "Mohli, by jste Mině trochu poupravit paměť?" zeptala jsem se. "Mohli, proč chcež?" zeptal se Kaname a já cítila jak se na mě Zero podíval.

"Asi teď nebudu mýt klidný život a tak nechci aby se jí něco stalo. Určitě by to nezvlála je to spíš taková princezna a jen čeká na svého prince z pohádky." řekla jsem a smutně se usmála."Chcež jí teda vymazat pameť na vaše přátelství?" zeptal se zase. "Tak trochu, jen aby věděla že jsme si k sobě nikdy nenašli vztah, ale že se mi může svěřit a klidně si popoívat, jen aby se mnou třeba nikam nechodila a nebyla se mnou ve společnosti. Protože, od té doby co se semnou nějak tak zdravíte, nás kolektiv zavrhl a ona je hodně smutná." řekla jsem a svůj pohled odlepila od nebe. Viděla jsem jak se na mě všichni dívají. "Tak dobře, jestli ti to nevadí někdo tě odvede na tvůj pokoj já se Zerem půjdeme k ředitelovi." řekl Kaname a já kývla. Ke mě přišla Rima se Shikim. "Půjdeme?" zeptala se mě. "Hmm.." řekla jsem své obviklé slovo. "Něco mi o sobě řekněte." začala jsem po pěti  minutách ticha. Než jsem došla do pokoje, zjistila jsem že nejhorší je Level E, oni dva jsou ze šlchtického rodu a Kuran je z čistokrevného rodu."Tak díky za doprovod." řekla jsem a zabouchla jim dveře před nosem. Hned co jsem přišla, dala jsem si sprchu. Od teď jsem se začala nenávidět. Slíbila jsem si, že už nikdy brečet nebudu, alepoň že je smije voda ze sprchy.

Ráno mě jako vždy probudila Mina, teď do mě jedn žduchla a pádila pryč za Idolem. Povzdechla jsem si, převlékla se do černé uniformy. Když jsem se podívala na můj noční stolek, překvapeně jsem vzala dopis co na něm ležel.